Veles byl slovanský bůh skotu, bůh plodnosti – kromě jiného i v právních závazcích (aby se urodilo) a bůh rituálů zlepšujících kvalitu života. Je to pravý bůh "něčeho chci víc". Ať už jde o dobrý stav skotu a jeho mláďata, dobré vzájemně prospěšné vztahy (úroda, peníze...) nebo děti, bojovníky, průzkumné zvědy a hlídače. Jeho jméno může zmást – je to sice Ve – Les, ale les má na starost Lešij. Přesto je to tichý bůh, protože v lese přebývá a jak známo, lepší je dělat a mlčet než mluvit (smluvní závazky) a v lese se nesmí řičet, aby se nepoplašila zvěř (taktéž rohatá, stejně jako náš Veles).
Jindy se mu říká Volos, to nás upomíná, že má tedy zřejmě něco společného s voly (rohatí) či losy (taktéž rohatí). Koneckonců sám je zobrazován s rohy na hlavě. V běžné mluvě je zajímavé gesto paroháč, které bylo převzato do slovanské magie jako znak uctívající Velese, ne však sepnutými prsty k sobě, ale od sebe.
Vrátím-li se k rituální činnosti, Karika říká, že Veles je kromě jiného bůh magie. Není to tak docela pravda, protože magie se může užívat různými způsoby, zatímco Veles je zaměřen na hojnost, bohatství a to jak stád (jak v ryzím, tak v přeneseném slova smyslu), tak Země – státu – města – vesnice – obce – rodu – rodiny – jednotlivce. Velese můžeme uctívat pro rozmnožení statků národa, tak rozmnožení statků a členů rodiny. Z této konotace zřejmě vyplývá spojení Velese se Zemí. Bohatství Země a bohatství Velesovo, to jde dohromady. Podle zvěstí měl Veles za ženu Mokoš, to jde dohromady stejně jako vlhkost, plodnost Mokoše a plodnost a "rohatost" Velese. A šup do sexu.
Velese uctívali při uzavírání smluv zároveň s Perunem. To bylo chytré. Bůh, který válčí, hromuje a vysílá blesky zároveň s plodností stád a mužů, bohatství kmene. A protože smlouvy jsou často uzavírány s tím, že "si namastíme kapsy, něco nám z toho kápne" a máme pocit, že máme za ušima, právě taháme za Velesův roh a říkáme si o žert. Veles je pán podsvětí, je spojen s černým humorem, je považován za trickstera, kojota. Pracovat na bohatství lstí, to je jedna z povah tohoto boha. Ovšem každý žert se může zvrátit proti svému původci, neznám však člověka, jež by si ve svém vítězném tažení připouštěl, že se mu to může nevyplatit. Nejvíce se ovšem vždy baví Veles.
V zemědělství měl opět on jako muž své slovo. Po úrodě se z obilí zavinovala "brada Velesovi" z posledních klásků. Důležitost být ochráncem úrody a skotu, tedy zemědělství a chovatelství, náleží přímo ke společensko-právním prvkům, hospodářské základně společenského řádu. Veles se uctíval mimo vesnici, mimo stavení. Stál na volné ploše, mimo společenský ruch. Tam mohl v klidu naslouchat stádům vyhnaným na luka a ševelení klasů, prostě přírodě samé. Vykládá se to tak, že nemohl být uctíván na jedné ploše s Perunem a případně ostatními bohy. Já to vidím tak, že měl prostě k přírodě blíž a v civilizaci by neslyšel tak dobře její tep. To museli volchvové vědět. I proto museli najít příhodné místo mimo veškerý hukot města. Nejlépe někde u vody.
Velesův den je středa, směr severozápad, barva zelená.
Jak tvrdí Váňa, "o starobylosti představy Velesa svědčí mimo jiné litevský výraz véles pro duše zemřelých, popř. i pro boha podsvětí. ... Kořeny těchto představ mohou však sahat až do indoevropského období: protivníkem Indrovým byl démon Vala, požírající dobytek (pozn. autorky – že by archetypizovaná smrt a tudíž Vala podsvětním pánem?). Podobně i Veles mohl být odpůrcem Perunovým a vyjadřovat tak polaritu pozemských a nebeských sil v přírodě. Z toho bychom mohli pochopit jak jeho vztah k podsvětí, říši zemřelých, tak k zemské úrodě a bohatství z ní vyplývajícího1."
1 – Váňa, Zdeněk. 1990. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama.