Lidi se drží doma a čím větší mráz, tím víc k sobě mají bytosti blíž.
Mám doma přes osm set fotek z jedné doby. Doba byla dobrá, nakročeno jsem měla už od května, kdy jsem se s dotyčným místem seznámila a pak si chodila s bytostmi povídat a... zpívat. Avšak svoje nej dny jsem zažila v lednu a únoru. To byl sníh, mrzlo až praštělo a nic tak nesouzní vztahy mezi člověkem a bytostmi než společné písně, respektive písně mnou zpívané a jimi tancované a vyciťované. To člověk zpívá jak o život. Zpívá a fotí.
Jeden by to do nich neřekl, ale když se s nima člověk domluví, tak rádi zapózují. Jednou jsem je takhle fotila u kamenů, jindy zase s úplňkem v pozadí. Ne že bych prosbami hýřila, to ne. Jednou, dvakrát... A pak člověk přijde a zpívá. Je mínus dvacet. Bytostí se tu sešlo třeba i kolem stovky. A nastal rej.
Mají rádi zamilované písně s jasnou tónovou linkou. Písně z muzikálů. Nesnáší trampské písně. Lidovky jsem nezkoušela, respektive zkusila jsem staropražské písně a neuspěla. Folk neuspěl. Jazz ano. Pop jsem moc nezkoušela. Metal jsem nezkoušela. Mírný souhlas byl ohledně evergreenů ze Semaforu. Milovali West Side Story.
Největším šlágrem byly tmavé zimní noci. Ruce zeštípané od mrazu do červena, ve foťáku na sta fotek. Každou šou padlo osm setů baterek.
A dnes?
Poznají mě, když zazpívám. Po energetické stopě mě nepoznají. Jsem o dost jiná, než jsem bývala. Ale zpěv, ten mám pořád stejný...
