Je adventní čas a já, lucienne, jsem tu již delší dobu nenapsala nic pořádného.

Včera jsem si to uvědomila. Uvědomila jsem si cestu, kterou jsem za toho půl roku, který byl velmi těžký a bolestný, ušla. A uvědomila jsem si to paradoxně tím, že jsem napsala příteli o tom, že vím o jeho nadcházející temné noci duše a začala psát svá poznání v takové formě, aby to pro něj bylo užitečné. Zjistila jsem, že to může být užitečné pro všechny. Tak.

Toto nebude lehce pochopitelný text pro ty, kteří neví o utrpení mnoho. Nebude to text obohacující ty, kteří nehledají světlo v sobě, ale možná... možná to bude text, který pomůže těm, kteří to tušení světla ztratili na dlouhou dobu a jsou v takové tmě už tak dlouho, že už neví, jak světlo vypadá.

Možná, že ještě tuší, že někde světlo přebývá, ale nepřítomnost světla jim nahání do všech smyslů tmu a oni tápají víc, než "nevidomí". "Nevidomí" ví, kam jdou na cestě v reálném světě, avšak ti, kteří prožívají temnou noc duše, neví kam jdou. Naprosto netuší...

Vezměte si z mého vyprávění co potřebujete a ostatní nechte být.

Na počátku všech procesů poznání typu temné noci duše je člověk.

V tomto konkrétním případě to byla lucienne, která byla možná trochu jiná, ale stále socializovaná, se svými silnými i slabými stránkami, světýlky i temnotičkami, prostě člověk.

Lucienne žila třemi životy.

První život byl obyčejný, život sociálního referenta ve velké firmě, bezejmenné, ničím nezajímavé. Faktury, účty, práce s lidmi, která obohacovala. Práce s narozením i práce se smrtí a nemocí. Katastrofy živelné a jiné a spousta, spousta lidské bolesti. Jako sociální referent měla možnost dostat zkušenosti s každodenním lidským neštěstím a unesla to. Pak jí tato práce, kterou měla možnost dělat čtyři roky, byla odejmuta.

Shodou náhod začala blogovat a psát. Psát začala dříve, než začala blogovat. Psaní považovala za svou další realizaci, pro kterou čerpala inspiraci ze svého života. Stejně jako život žila odděleně, tak i odděleně psala. Voda byla dole, olej nahoře. Hranice byla tušená, neustále se přelévala tak, jak identita lucienne uvážila, že hranice patří sem nebo o něco dál při každém zážitku, který se jí stal.

A tak druhý život byl psaní pro normální lidi z normálního života. Je to víc než dvě stě článků na tomto blogu. Přesto nemohla nebo spíš si nedokázala představit, že by se k tomu kupříkladu v práci přiznala. Lidé jsou tak agresivní při každé jinakosti a ve velkém kolektivu obrovské firmy se drby šíří rychlostí světla. Šedivá myš je nejbezpečnější pozice. A tak si psaní nechala jako svoji malou intimní radůstku, jen pro sebe a pár přátel.

Ale pak tu byl třetí život. Ten byl nejzajímavější a zároveň nejtajenější. Někteří přátelé, kteří dostali kontakt na psaní na tomto blogu, nedostali kontakt na další blog. Esoterický. Informace, o kterých tam lucienne psala, byly natolik výbušného charakteru, že radši mlčela.

Jejím záměrem bylo, aby se k těm informacím dostali pouze lidé, kteří začnou tyto informace vyhledávat. Poznání dostanou na požádání, když tedy požádají. A pochopí jenom tehdy, když už budou mít část své cesty poznání za sebou. Ostatní, co se tam dostanou náhodou, to buď budou považovat za fabulaci nebo natolik fantastickou realitu, že na to prostě zapomenou. Takovou zkušenost už měla, že lidé, když je pro ně skutečnost dost šokující, prostě informace vzápětí zapomenou, jak kdyby je neslyšeli. I jí se to občas stávalo v okamžiku, kdy pro ni bylo něco příliš ohrožující. Jsme jenom lidi.

Lucienne za těch několik let, kdy žila své dva a potom i ten třetí život, psací, téměř přišla o tělo. To však zjistila až tehdy, kdy se chtěla vzbudit pro fyzickou realitu a ono to nešlo. Vůbec to nešlo. Čtyři roky asketického života, kdy na muže nepohlédla a intenzivní práce na sobě a realitě astrálního světa, světa duše a myšlenek, přinesla jako výsledek bolestné netělesno. Bolestné proto, že práh bolesti byl vysoko. Dosud si může lucienne sáhnout bez bolesti do plamene nebo přejít studenou řeku bez nepříjemných vjemů. Je jí to jedno. Tělesno jako kdyby nebylo, i když už je na tom teď lépe.

S tělesnem souvisí i životní síla, hadí síla. Je skrytá u kostrče. Každého by překvapilo, ba i šokovalo, že v případě netělesnosti může najednou přijít chtíč v podobě uvolněné kundalini, životní síly. Neméně šokovaná byla i lucienne. Cítila se hříšně, nezvládala to. Nebyla zvyklá cítit tělo. A najednou ho cítila.

A to všechno se dělo protože procházela temnou noc duše.

Přišla o téměř všechno během půl roku. Prožila několik úmrtí blízkých lidí a potkyšů, prožila ztrátu tří prací, sociální vazby byly tímto zpřetrhány. Zůstalo pár přátel, většina odešla. Stabilita přešla ve křehkou nestabilitu. Zdraví začalo nebýt v pořádku víc než dřív a lucienne prostě přešla od normálního života ke čtyřiadvacetihodinové práci s duchovním světem vně sebe. Sebe uvnitř nijak významně necítila, tak nebylo moc co řešit. A když už sebe cítila, nacházela jenom bolest ze ztráty a velké rány, dosud nezhojené. Díky velké bolesti uvnitř se dařilo odcházet víc a víc z těla. Cestu nacházela realizací pomoci druhým, jakkoli nepochopitelným v běžné realitě.

Schopnosti vidět, cítit a přemýšlet v realitě vesmíru se časem prohlubovaly. Její dovednosti fungovaly i v Africe, i v Evropě, astrálno bylo sice jinak vytvarované podle odlišných kulturních vzorů a tisícileté historie, ale myšlenkou bylo schopno se domluvit velmi dobře. A lucienne byla schopna komunikace.

Tajený svět, velmi důkladně tajený, byl však lehce nepraktický v běžném vidění reality. Kdo to zná, ví o čem mluvím. Tenhle text není o vytahování se, proto nebudu psát podrobnosti, které by nemusely být pochopeny tak, jak by byly myšleny.

Lucienne začala odcházet z tohoto světa pod tíhou netělesna, pod tíhou svých identit, které byly těžko k unesení. Viděla to, cítila to, nevěděla si s tím rady. Neměla žádné praktické fyzické zakotvení, cítila se jako vodní květina, která se místo ukotvení ve dně potoka a čerpání živin z tekuté vody vznáší ve vzduchu na pražícím slunci a jen tma a noční rosa zchlazuje její horké suché listy a maličkaté kořeny, téměř neschopné zapustit se znovu v pevném podloží reality. Byla velmi blízko smrti.

V temnotě, ve které byla, v tom neustálém neštěstí na fyzické rovině, které ji stíhalo, přestala vidět světlo. Občas tady na blogu o tom napsala, občas to někomu řekla, ale bolesti bylo tolik, že prostě nešlo se podělit o všechnu. Už tak řekla víc než dost. Mlčení je těžké, ale to, že přátelé odchází pod tíhou vaší bolesti, kterou nemohou unést, to bolí mnohem víc. A tak mlčela. A čím víc mlčela, tím víc byla ve tmě, sama, jen ona a bolest a zkoušená ve schopnostech a vůli obětovat cokoli a dokázat to přijmout.

Po pěti měsících bolesti, když už neviděla jiné cesty, se začala modlit o specializovaného přítele a průvodce, který by ji vyvedl z labyrintu bolesti a nepochopení. Stále neviděla čím prochází, bylo to pro ni nepochopitelné. Takové bolesti, takového strádání, proč to všechno? Lucienne totiž už několik let nečetla a nevzdělávala se v této oblasti, protože ji žila. Poznávala dotekem a pohledem, poznávala duší tu realitu, která nás obklopuje a neuchylovala se k cizím myšlenkám, které by ji mohly ovlivnit tak, že by jí ublížily na její cestě. Byla příliš citlivá na cizí myšlenky, ti kdo ví pochopí, jak to myslím. A tak netušila, že to je temná noc duše, která je naprosto normálním průvodním jevem vývoje každého člověka, který chce vědět a k vědění dospívá.

Specializovaný přítel přišel tak rychle, že jako kdyby čekal jen na okamžik, kdy bude lucienne připravena. A lucienne se rozhodla sjednotit pro něj své identity a nehrát žádné hry. A tak i konala. A to bolelo. Moc. A najednou, s každým prozrazeným kouskem sebe zjistila, že je to v pořádku. Sjednocovala se. Na základě jeho se začala pomaličku vracet k realitě fyzického života.

Přítel totiž věděl, že je to pořádku tak, jak to je. Věděl, že to probíhá dobře, že to je temná noc duše...

A lucienne se rvala jak nejvíc uměla aby dokázala žít jako člověk...

A po mnoha přetěžkých chvílích došla k jakémusi poznání. Došla k tomu, že i když si myslí, že je z nejhoršího uvnitř, začíná tušit světlo. Začíná ho skoro vidět... V té tmě všude okolo viděla jednu hvězdu, vzdálenou, ale svítící, ke které se rozhodla kráčet. Bylo to poznání toho, že jí na příteli záleží a příteli záleží na ní, na lucienne takové, jakou je. Světlo ji však oslepilo a ona opět zůstala sedět ve tmě, protože nic neviděla. Opět nic neviděla. Temná noc duše jak vyšitá. Poznání bylo zapomenuto proto, aby mohlo být znovu nalezeno. Čas v přesýpacích hodinách pomalu ubíhal...

A mezitím probíhalo spousta dalších procesů, kterými byla prováděna poslepu, s očima široce otevřenýma a přitom nevidícíma, kdy nezbývalo nic jiného, než věřit tomu, že nespadne nikam, kam nechce. Věřit. Tak těžká zkouška.

Kdosi jí řekl, že jde špatně. Že to, čím prochází je k ničemu, respektive se jí dotyčný zeptal:"A k čemu Ti ta transformace bude, prosím Tě... Co z toho budeš mít? Podívej, jak vypadáš, jak funguješ ve společnosti a v jakých jsi neustále sračkách. Proč nežiješ šťastně jako ostatní lidé?"

A já nedokázala odpovědět, protože jsem nevěděla.

Správná odpověď měla být, že se setkám sama se sebou, setkám se s tím člověkem, kterým jsem a nevím o tom. Setkám se s Bohem ve mně, se svým druhým já, se všemi svými já tak, až žádné já nezbyde. Pak se stanu celistvým člověkem. Ale tenkrát to jen bolelo a já nedokázala odpovědět, protože jsem nevěděla a byla to jen další rána do mé zkoušené mysli.

Jednoho večera jsem došla k poznání, že jsem Jabloní v poušti. Zrodila jsem se na základě vlastní smrti. To bylo dobré. Dokonce jsem zrodila tři jablka, zlaté, stříbrné a bronzové, jež byla zároveň Sluncem, Lunou a Venuší. Ta tři jablka jsem dala příteli, kterému něžně spadly do dlaně, když se pro ně do mé koruny natahoval. Byl to velmi krásný zážitek, obzvláště znovuzrození po smrti, kterou jsem cítila, jak kdyby byla moje aktuální. Opravdu. Cítila jsem se, že jsem odvedla řádný kus práce a rozluštila cosi, co mi trvalo velmi dlouho a já to neviděla. Jedna z mnoha zkoušek.

Temná noc mojí duše však stále pokračuje, ještě není u konce. Proces setkávání se se sebou stále probíhá...

A jak si myslím, že to dopadne?

Na konci všech procesů poznání je opět člověk jako soucitná bytost plná lásky a pochopení.

Tohle byl můj příběh, něco, co jsem mohla říci až teď, po půl roce neustálého kráčení, padání na zem a opětovného vstávání. Je to velmi vánoční příběh, protože je to příběh se šťastným koncem i když zamotaným průběhem plným zvratů a nečekaných překvapení. Je to příběh o nalezení sebe.

Příteli, ať už jsi kdokoli,

když jsi se dostal až sem a čteš tenhle dopis, vítám Tě ve světě ztrácení a nacházení. Všechny události, které se Ti dějí mají společné hluboké dno a Tvou reakci na něj. Slzy, pocit beznaděje, nevědomosti, neuvědomění si cesty ven z toho stavu, pocit neštěstí, frustrace a tušení deprivace. To je v pořádku. Nemusíš to skrývat. Cesta k pochopení bude těžká, ale Ty to zvládneš. Každá hvězda má svou cestu, nebojím se o Tebe.

Nebude to těžší než to, co jsi dosud ušel, jen to bude jiné. Pokaždé je to těžké, to jenom my tomu aktuálnímu zrcadlu nás dáváme odlišnou váhu podle toho, jak to cítíme. To je důležité. Váha, která na Tebe dopadne, je tak šíleně těžká, protože je subjektivně vnímaná a můžeš ji odlehčit tím, že ji kopneš do autu třeba tak, že se neskutečné váze zasměješ a uděláš si z ní srandu. Z poslední doby mám s tímto přístupem jedině kladné zkušenosti. Ještě se nestalo, abych problém nezvládla tím, že ho zlehčím, zasměji se mu a svým reakcím na něj a nebudu ho brát vážně, budu ho brát jako nějakou hru. Je to hra... I když to tak nevypadá, je to jenom hra. Je to hra na to, co potřebuješ pochopit, obrazy jsou zkreslené, aby bolely, jsou karikované, aby Ti ukázaly situaci ve své obludnosti, jsou jiné, než skutečnost je. Jsou nadnesené, z malého komára je najednou obrovský velbloud, ale je to jenom iluze, mája. Není to nic, co Tě zabije. Možná Tě to ani neposílí. Možná Tě to oslabí. Na čas... Na tak dlouhou dobu, než to zpracuješ, věř mi... Není to slabost zaobírat se májou a zkoumat její skutečnost do té doby, než opravdu pochopíš sílu neskutečnosti. Od toho máji jsou.

Víš, mám ráda dna. Miluju je, protože jsou tak jasná, tvrdá a jistotná. Nemám ráda hezké výklady karet. Se skutečností je to to samé. Hezký výklad je na nic. Nic Ti neřekne. Je hezký, kouká se na něj dobře, slibuje hezké zítřky, bílé domky s červenou střechou a dřevěnými okny, ve kterých jsou truhlíky s kvetoucími květinami a zelenou trávu s modrým nebem. Ale protože je to až nereálně krásné, čekám ránu. Vždycky jí čekám. A vím, že přijde. A to čekání je úmorné. Sedíš a čekáš. Stojíš a čekáš. Ležíš a čekáš. A nevíš... Ale když jsi na dně, víš to. Je ti zle a tak niterně se Tě to dotýká, že prostě umíráš. Zas a znovu umíráš, zvracíš nestrávenou realitu a nesnášíš zítřek, který také bude bolet, možná víc než dnešek. Je v tom jistota. Jistota toho, že Ti bude zle, jistota toho, že jsi na dně. Na dně jsou hezká tušení toho, že můžeš jít jenom nahoru. Níž než na dno spadnout nemůžeš. Dno je maximum. Je to mystická smrt, která v životě probíhá stále znovu. Smrt je reálná. Je reálnější, než hezké bílé domečky s červenou střechou a pod rozpálenou oblohou stoleček s červeným kostkovaným ubrusem a vázou plnou květů. Smrt přijde vždycky. Vize bílého domečku je mája, kterou nám nahoře nastavili, abychom přežili naše dna, o které se tady jedná. Ale de fakto je i smrt mája, iluze jak má být.

Jedná se o zkušenost, o poznání. A nejenom poznání hezké, ale i bolestné. Ale bolestné si pamatuješ víš, protože zanechá hlubokou stopu. Zanechá ránu a až se rána zacelí, zbyde jizva, jako pozůstatek, jako vzpomínka na ránu. Hmatatelná vzpomínka. Kdykoli Ti padne zrak na zahojenou ránu, tak víš, žes to přežil, žes to dal. A po každé ráně, kterou zpracuješ, si říkáš že vlastně možná dostaneš trochu času na zmátoření, abys měl čas na zpracování další rány, která jistě přijde. Víš, ta špatná zpráva ohledně těchto stavů je, že na ně budeš i dál sám. Celý život na ně budeš sám, protože jsou to Tvoje temné stavy duše. Lidé kolem Ti to mohou ulehčit, ale projít si tím musíš sám. A to je i dobrá zpráva. Budeš na ně sám, nebude Ti do toho nikdo kecat, každý jsme v sobě sám. Ty sám se rozhodneš, jak aktuálně budeš chtít fungovat. Nikdo jiný to za Tebe nerozhodne.

Dělej, co Ty chceš. A nemyslím to tak, že vše se dá zvládnout pouhou vůlí. Může to tak znít, ale není to tak, myslím to v první řadě abstraktně, jedná se mi o samotný smysl slov, pokud jsou schopna vyjádřit takovou realitu, kterou mám na mysli.

Chci říct, že prostě svět je iluze. Je to odraz astrálního světa, s jakousi matricí, kterou proniká zároveň světlo i stín v různých poměrech v iluzi času. Když si to uvědomíš, není to proto lehčí, je to jenom snesitelnější. I to je dost. Někdy to může být i příliš velká pomoc, kterou nemusíš být schopen unést. Uvědomění si iluze... Je to všechno tak zatra reálné...

Znám jednoho netového chlapíka a ten se proslavil kromě buranství tím, že dělá místo tří teček za nedokončenou větou tečky dvě. Prý tím šetří čas. Ve skutečnosti je realita taková, že můžeš použít i nulovou tečku k tomu, abys neuzavřel větu. V samotném abstrahovaném smyslu reality tu větu ani nemusíš napsat, ba dokonce ji nemusíš ani vědomě tušit a přesto bude existovat a bude ovlivňovat Tvou realitu nedokončeností. A přesto to bude jenom iluze, mája, učební proces, ať už uděláš kolik budeš chtít teček.

No, budiž. Víc než tohle pro Tebe aktuálně udělat nemohu. I když tu jsem, jsem tušený přítel ve stínu, projít temnotou musíš sám. Je to velmi těžké, velmi mystické a velmi obohacující. V poslední dny jsem se dopracovala k poznání, že největší sranda je koukat sám na sebe, jak nevíš a prožíváš iluzi bolesti, kterou si způsobuješ svým vlastním prožíváním reality. Nahoře, tam, kde se stírá dualita, není bolest, není radost, není láska, není nenávist... Nic z toho tam není... Je tam soucit a všeobecné cítění lásky všech ke všem... Tak to je.

Takže, až Tě bude něco moc bolet, řekni si, že je to iluze a nedej jí sílu Tě ovládat. Ona dostane jenom takovou sílu, kterou jí Ty sám přiřkneš. Větší nedostane. Tak to funguje. Ale uznat iluzi, která se tváří jako realita, to je sakra těžké. Poprvé je to těžké, podesáté je to také těžké, naposté už z toho máš bžundu, i když bolavou a uslzenou. I muži pláčou, i ženy pláčou. Je to v pořádku.

Jo, ještě k těm rozhodnutím v temné noci duše... Rozhodni se vždy jak Ty chceš. Ať se rozhodneš jakkoli, budeš to stále Ty. Věř, že to tak je a nakonec zjistíš, že Ty sám jsi docela zajímavý člověk, opravdu. Za Tebou se skrýváš Ty, kupodivu :)))

Vydrž!

I temné noci duše bude jednou konec... Uvidíš světlo ve tmě, ať pro Tebe světlo bude znamenat cokoli.

Věř v sebe a půjde to.

Lucienne

Ta, co nosí světlo

linkuj.cz vybrali.sme.sk