Veles byl slovanský bůh skotu, bůh plodnosti – kromě jiného i v právních závazcích (aby se urodilo) a bůh rituálů zlepšujících kvalitu života. Je to pravý bůh "něčeho chci víc". Ať už jde o dobrý stav skotu a jeho mláďata, dobré vzájemně prospěšné vztahy (úroda, peníze...) nebo děti, bojovníky, průzkumné zvědy a hlídače. Jeho jméno může zmást – je to sice Ve – Les, ale les má na starost Lešij. Přesto je to tichý bůh, protože v lese přebývá a jak známo, lepší je dělat a mlčet než mluvit (smluvní závazky) a v lese se nesmí řičet, aby se nepoplašila zvěř (taktéž rohatá, stejně jako náš Veles).

"Ať nemají pomoci od boha ani od Peruna, ať se nezaštítí štíty svými a pohubeni budou meči svými, střelami i jinou zbraní svou, i ať budou otroky v tomto čase i čase budoucím."¹ Tak zněla formule, při které se přísahalo a to jak pro Rusy pohanské, tak Rusy křesťanské. Proboha, skoro by se chtělo říct. To se jeden dokáže domluvit s druhým, když už si tak jdou po krku... Hlavně, že to fungovalo.

Bohyně Mokoš je jedinou prokázanou bohyní ruského panteonu a je možné, jak soudí Váňa, že je známa i u nás – u Přelouče stojí vrch Mokošín¹, kde na vrchu Borek pořádá občanské sdružení Rodná víra každoročně 30. října Mokošinu slavnost. Máme-li se na to podívat prakticky, je vysoce pravděpodobné, že Mokoš byla v původní podobě plodivé a hospodářské božstvo, protože Matka Země plodila a živila nás a postupem času, jak se dostávala božstva kromě víry i do pověr a přenesených činností, stala se "Vlhká a plodná" paní ochránkyní přadlen a ovcí, dokonce po nocích chodila po chalupách a předla o velkém postu, když přibývalo nití a přadlena spala².